PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě nikdy nebylo tak snadné kopnout si do tohoto plakátového dekadenta, jako nyní. Jeho nové album „The High End Of Low“ je totiž poslední kapkou do stále častěji otevírané studnice otázek, vydatně rozdmýchávajících téma jeho současné skladatelské vyprahlosti. Když novinku poslouchám, nemohu uvěřit, jak někdo s tak plytkým, neměnným a nezáživným hudebním výrazem, jaký nabízí právě současný MARILYN MANSON, dokázal kdysi nahrát několik opravdu revolučních alb, která navíc posunula hranice elektronikou zkrášlovaného rocku o notný kus dál a ještě při tom stačila bodovat ve veškerých rockových žebříčcích. Říkáte, že za jeho úspěchem stála vždy hlavně image? S tím tak docela nesouhlasím, protože počínaje „Antichrist Superstar“ a „The Golden Age Of Grotesque“ konče jeho nahrávky vždy obsahovaly mnoho výborných skladeb a každá z nich vládla svojským a vysoce aktuálním zvukem. Cosi o krizi však naznačila již předchozí, nepříliš kompaktní kolekce „Eat Me, Drink Me“, která sice nebyla úplně špatná, ale hlavní aktér jakoby na ní začal tápat a prakticky zanevřel na jakékoliv ozvláštnění svého projevu. Letos je vše definitivně stvrzeno. MARILYN MANSON prožívají krizi a to pořádnou. A nic na tom nezmění ani návrat principálovy pravé ruky, baskytaristy Twiggyho Ramireze.
Nový materiál je stylově i zvukově podobný právě předchozímu albu „Eat Me, Drink Me“, protože písně jsou znovu jednodušeji vystavěné a stojí zejména na líném zpěvu hlavního aktéra, kterého ani tentokrát nepodpoří žádný průrazný sound, tedy snad kromě bluesově orientovaných kytar. Ona ta podobnost s předchůdcem je nicméně tak trochu diskutabilní, neboť valná většina ze zdejších skladeb jeho standardu prostě nedosáhne. Převládají pozvolné akustické songy nebo o něco málo ostřejší věci postavené na riffech, které se táhnou jako použitá žvýkačka (věci jako „We´re From America“ nebo „WOW“ pro mne představují hotovou katastrofu), a charakterizuje je zejména nulová touha po hudebním posunu a to úplně kamkoliv. Díky absenci originality je celý materiál nudný jako nedělní odpoledne strávené uprostřed letní Prahy a působí dojmem kompilace zbytků z posledních deseti let. Holt si budeme muset zvyknout na skutečnost, že u MARILYN MANSON už dávno nehraje prim zvuková progrese, elektronika a s ní spojený „song-building“ (který byl před dekádou vysoce aktuální), ale že se kouká především na vlastní peněženky - nízké náklady, vysoké tržby. Lacinost cítíte z každého tónu.
Se slzou v oku tedy vzpomínám na časy nepřekonatelného alba „Mechanical Animals“, kde futuristicky vycizelovaný zvuk působil jako z kosmu a jeho čistota si nic nezadala s leskem moderní stomatologické laboratoře. Nic takového v současnosti neplatí. Aktuální jsou pouze zaběhlá klišé, kde hlavní aktér svým neměnným hlasem žalostně sténá ve své tisíckrát slyšené poloze a všechny skladby upřednostňují banální kytarové riffy a nudnou akustiku před moderními elektronickými vychytávkami. Propadák roku.
Nejlepší skladby: „Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon“, „Into The Fire“ a „15“.
Tvůrčí krize se vším, co k ní patří. Děsivě líné album.
4,5 / 10
Marilyn Manson
- zpěv, kytara
Twiggy Ramirez
- kytara, baskytara
Chris Vrenna
- klávesy, programování
Ginger Fish
- bicí
1. Devour
2. Pretty As A Swastika
3. Leave A Scar
4. Four Rusted Horses
5. Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon
6. Blank And White
7. Running To The Edge Of The World
8. I Want To Kill You Like They Do In The Movies
9. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We´re From America
13. I Have To Look Up Just To See Hell
14. Into The Fire
15. 15
Born Villain (2012)
The High End Of Low (2009)
Eat Me, Drink Me (2007)
Lest We Forget (2004)
The Golden Age Of Grotesque (2003)
Holy Wood (2000)
The Last Tour On Earth (EP) (1999)
Mechanical Animals (1998)
Remix And Repent (EP) (1997)
Antichrist Superstar (1996)
Smells Like Children (EP) (1995)
Portrait Of An American Family (1994)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Interscope
Produkce: Sean Beavan, Marilyn Manson, Chris Vrenna
strašná nuda... Nejlepší asi Running To The Edge Of The World.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.